Vyrovnat se s vlastním strachem a vyrazit – aneb jak jsem začala cestovat sama s dětmi

Je to zhruba rok a čtvrt, co jsem s holčičkama vyjela poprvé sama za hranice. Jestli se tedy Tatry počítají jako zahraničí. Každopádně to ale byl začátek naší velké letní dámské jízdy. Našeho soukromého roadtripu, který jsem si pojmenovala Tour de Rakousko-Uhersko v rámci kterého jsme s přestávkami procestovaly několik zemí.

Co bylo na cestování o samotě s dětmi to nejlepší? Když pominu, že to bylo občas náročné (každý rodič si to asi umí představit), tak na tom bylo skvělé snad úplně všechno  Dneska už můžu s klidným svědomím říct, že se nám to zvrtlo. To, co měl původně být obyčejný výlet do Tater, dalo našim životům úplně nový směr a grády a nejspíš bych ani nenabrala tolik zkušeností a nezačala psát tenhle blog, kdyby se to nestalo.

A co bylo pro mě na našem způsobu cestování to nejtěžší? Ustát řeči okolí. Vyrovnat se s vlastním strachem. Prostě začít…

Proč jsme cestovaly samy?

Jirka musel odjet na dlouhou pracovní cestu do zahraničí. Ta cesta trvala sedm měsíců. Anežce bylo tehdy půl roku a Helence tři a půl.

A tak jsme zůstaly samy doma a statečně se praly s horou každodenních povinností. Na začátku se to docela dalo. Relativně. Na konci dne bylo všechno jakžtakž hotové. Jenže já jsem po čase cítila, že padám na pusu a na holčičky mám daleko méně času a energie, než bych chtěla.

Dny se slily v nekonečný seznam drobných povinností, které bylo potřeba odškrtat. S takhle malými dětmi se každá z nich protáhne na mnohem déle, než by bylo příjemné. A když jsem z toho kola občas zkusila vyskočit a řekla jsem si: „Tak, dneska toho postíhám co nejvíc a zítra si uděláme pohodu – budeme mít klid a čas na sebe,“ hned další den jsem zjistila, že těch zbytečných drobných starostí vůbec neubylo, spíš se sypou pořád nové.

Ne, že by se to nedalo zvládnout. Ale neměla jsem z toho žádnou radost. Nedávalo mi to smysl. Tohle je všechno? O tom má ten život být? Má už naše společnost tak pohodlný život, že si ho sama musí zbytečně komplikovat?

Samozřejmě, že jsme si občas dělaly i výlety po okolí a trávily čas s přáteli. Bylo to skvělé. Ale doma jsme do toho maratonu zase naskočily. Byla jsem křeček v běhacím kolečku. A holčičky to vnímaly.

Spásná myšlenka

A tak mě napadlo: „Ok, jsem unavená, a to jsme doma. Tak co kdybych zkusila být unavená někde jinde, třeba s výhledem na Tatry?“

Musíme s cestováním čekat na Jirku, nebo až si někdo udělá v létě čas nás někam „vyvézt“? Všem nám to uteče rychleji, když budeme sebe a na dálku i Jirku zásobovat zážitky a pozitivní náladou. Vlastně to můžeme dělat tak trochu i na Jirkovu počest, když tu s námi nemůže být…

Náš výhled na Tatry, kvůli kterému mi stálo za to být unavená někde jinde.-)

Někdy je lepší držet jazyk za zuby…

Nejdřív jsem tedy zkoušela sehnat nějaké parťáky na cestování. Ale kdo by v dubnu plýtval volnem? Navíc s osamělou matkou a dvěma potenciálně uřvanýma dětma (které se nakonec ukázaly být na cestách mnohem hodnější, než doma)?

A tak jsem občas tak trochu nahlas zauvažovala, že bych někam jela s dětmi sama. A to byl hned oheň na střeše! Bulvárními zprávami a hollywoodskými filmy oblbnuté okolí totiž ví nejlépe, jak vás namotivovat. Nejčastější „dobře míněné rady“, které jsem si vyslechla, bych shrnula do několika základních kategorií:

1. Věštby

  • „Vždyť se z toho zblázníš!“ – zato doma jsem naprosto v pohodě a vůbec mi všechno nepadá na hlavu…
    Naopak, všechno to vymyslet a naplánovat vyžadovalo nebývale roztočit mozkové závity. Realizace (hlavně dlouhé cesty) byla zase skvělý trénink pozornosti. Taky jsem konečně začala zase cítit, že žijeme „tady a teď“. Můžu tedy s klidným svědomím říct, že naše cestování ze mě udělalo daleko příčetnějšího člověka a spokojenější mámu.
  • „Sama se budeš nudit!“ – já vím, ten kolotoč domácích povinností je zábava k popukání.
    Už samotný adrenalin z cesty a z nových dojmů zaručoval, že se nudit nebudeme. A taky, že jsme se nenudily!
  • Nebo kombinace obého: „Budeš se nudit, protože za celou dobu s nikým dospělým kloudně nepromluvíš a z toho se zblázníš!" – copak budu cestovat zavřená v bublině?
    Opak byl pravdou! Bavili se s námi úplně všichni. Když člověk cestuje „sám“, tak ho to i samo nutí více komunikovat s okolím, zatímco při cestování v páru si vystačí se svým parťákem. A děti (stejně jako psi nebo třeba motorky) jsou výborný icebreaker.
  • „Lidi se na tebe budou dívat blbě!“ – tak já se budu dívat taky blbě .-)
    Lidi se na nás dívali. Celkem dost. Jako samotná máma s takhle malými dětmi jsem budila pozornost. Nebyly to ale nepřátelské pohledy. Věřím, že člověk dostává od okolí to, co do něj sám vysílá. Když lidi viděli, že jsme v klidu a v přátelském naladění, chovali se k nám taky příjemně a hodně nám pomáhali.

2. Filozofické otázky

  • „To chceš ty děti ZABÍT?“ – samozřejmě, jsem totiž matka-tyran .-)
    Dělala jsem maximum pro to, abychom z každého našeho dobrodružství vyvázly se zdravou kůží. Jako to ostatně děláme my všichni po celou dobu, i když jsme zrovna doma. Dobře jsem se na cesty připravila (i když moje příprava trvala vždycky jen pár dní, byla intenzivní). Představila jsem si všechny možné potenciální rizika a hledala vhodná řešení. Vytvořila si svůj vlastní seznam bezpečnostních opatření (právě o nich píšu ebook!).
  • „A to tě jako Jirka pustí?“ – ano, protože mi důvěřuje.
    S Jirkou jsme to samozřejmě předem probrali. Věděl o mých plánech a byl rád, že máme zážitky. Po celou dobu jsme udržovali spojení a samozřejmě ho zásobovaly fotkami.

Nebyly jsme ale ve spojení jenom s Jirkou. Vždycky jsme měli ještě „přítele na telefonu“ – někoho, koho oba dobře známe, oba na něj máme kontakt a můžeme se na něj obrátit, když se dostaneme do problémů. Jirka byl totiž opravdu hodně daleko. Myslím, že když viděl, že my jsme v pohodě a dobře se bavíme, dařilo se nám všem zvládat dlouhé odloučení mnohem lépe.

  • „Co to máš zase za debilní nápady?“ – jako byste mě neznali…
    „Za předpokladu, že si připadáte jako normální lidi, tak jste někde v životě udělali chybu.“ (Toto moudro jsem zaslechla v podcastech Travel Bible a naprosto jsem si ho oblíbila. Neznáte jeho autora?)

3. Výkřiky do tmy

  • „To nemůžeš!“ – proč ne?
    Jak říká Tim Ferris: „O realitě se dá vyjednávat. Všechna pravidla kromě přírodních zákonů a právních norem, lze, aniž bychom jednali neeticky, ohýbat a překračovat.“
  • „Je to nebezpečné!“ – doopravdy?
    Nebezpečné to může být kdekoli, dokonce i doma. A obyčejní lidi jsou v podstatě všude stejní.
  • „Sama to nezvládneš!“ – to je voda na můj mlýn!
    Myslím si (nevím), že to v rodinách často bývá rozděleno následovně: muž všechno vymyslí, naplánuje a zařídí a žena má za úkol se „jenom“ starat o děti. Oba tyto úkoly jsou důležité a každý je trochu jinak náročný. Tyto dva úkoly se ale nemusí vždycky překrývat.

Spousta věcí se dá naplánovat a zařídit předem. Náročné jsou přesuny, kdy se dětem věnovat musíte, i když zrovna bloudíte po maďarském venkově a přes blátivou cestu vám přebíhají husy, nebo zoufale hledáte místo na čurání, protože před pěti minutami na benzince se vašim nejdražším zrovna nechtělo a další pumpa je za 50 km. Někdy nastane chvíle pro multitasking, kdy je potřeba něco zařizovat a ještě u toho dohlížet na děti, které se zrovna rozhodly, že se zrovna na tomhle podniku podílet nebudou. A občas na vás někdo obrátí oči v sloup, většinou ale ne. Často s vámi lidi budou mít trpělivost, protože si to s dětmi sami zažili a chápou vás…

A mimochodem – který z těch dvou úkolů si myslíte, že byl náročnější? Samozřejmě hlídání dětí, protože to se dělo skoro nonstop.

To nás po Jirkově návratu trochu donutilo náš zažitý model „chlap zařizuje, ženská se stará“ trochu překopat. Vymýšlet, plánovat a zařizovat výlety mě taky baví. A i já si na dovolené potřebuju občas na chvilku „vydechnout“ od dětí. Jirka zase nemusí být zodpovědný úplně za všechno a navíc stráví nějaký plnohodnotný čas s dětmi. Než mít úkoly striktně rozdělené, radši se doplňujeme. Stejně jako v dobách našeho „bezdětného“ cestování.

  • „Děti to nezvládnou!“ – to je neznáte!
    Děti už s námi zvládly mnohem větší blázniviny. Kdo nás zná nebo sleduje, tak ví. Jsou na to zvyklé odmalička. Kdyby nebyly, šli bychom na ně pomaleji a zkoušeli to postupně.

Nikdy bychom ale nešli „na krev“. Respektujeme jejich možnosti a snažíme se jim tempo přizpůsobit i za cenu, že něco z původního plánu vynecháme a uděláme si odpočinek nebo čas na hraní. Takové dopoledne s minigolfem pod Tatrama, kopáním do mičudy a sbíráním bylinek přece vůbec není k zahození!

  • „Bude to strašně náročné!“ – ale bude to stát za to!
    Únava se nesmí podceňovat. Zvlášť když všechno závisí jen na jednom dospělém. Proto jsem musela velkou péči věnovat i sama sobě.
  • „Děti z toho nebudou nic mít!“ – kdo nezažil, tak tomu těžko uvěří, ale měly!
    Helenka na naše zážitky vzpomíná dodnes! Viděla jsem na ní, jak jí naše cesty do zahraničí rozšiřují obzory. Jak jí přijde přirozené, že lidi v různých krajích mluví různými jazyky, a že s nimi i přesto dá domluvit. Obě holky se taky naučily skvěle se přizpůsobovat změnám a poznat, kdy je opravdu potřeba se mnou táhnout za jeden provaz.

4. Černá kronika

  • „Někdo vás tam někde okrade, znásilní a kdoví co ještě vám provede.“ – to by se u nás stát nemohlo!
  • „Píchneš někde kolo, něco se vám stane nebo se ztratíš…“ – i na to jsem připravená.
    Většina problémů naštěstí nikdy nenastane a pokud ano, dají se řešit.
  • „… a NIKDO ti nepomůže!“ – opravdu? Neříkejte…
    Všude jsou lidi, na které se dá obrátit. A pokud to jde, snažím se vytipovat si předem i nějaké místní (více se o tom rozepíšu v mých bezpečnostních opatřeních.) A většinou nás příjemně překvapili. Majitel našeho AirBnB ubytování v Tatrách za námi dokonce přijel až z Košic, aby mi pomohl odnést zavazadla.

Kam s bubákama?

Nechápejte mě prosím špatně. Určitě neberu na lehkou váhu, když se mě někdo snaží varovat. A vím, že nám to blízcí (i lidi, kterým do toho vlastně vůbec nic není) většinou říkají v dobré víře. Je tady ale jedno ALE…

Záleží totiž na tom, kdo a proč vás právě straší. Jestli je to člověk, který je dobře informovaný a jeho slovo má váhu, nebo je to někdo, kdo jen vykřikuje do větru, že něco nejde, protože by se do toho sám nikdy nepustil. Když někdo řekne: „Podívej, byl jsem tam, není to dobrý nápad z toho a toho důvodu,“ má to úplně jinou váhu, než když na vás někdo křičí, že to nemůžete udělat, protože prostě proto.

Myslím, že cestovat s dětmi je dneska úplně normální věc a dělá to spousta lidí. Oproti „bezdětnému“ cestování je tady ale něco navíc. Zodpovídáme totiž nejen za sebe, ale i za děti, které nám bezvýhradně věří. Už to nás nutí brát věci extra zodpovědně a spoustu věcí si srovnat v hlavě předem. Nepotřebujeme na sebe brát ještě strachy někoho jiného. Neptejme se slepic, jestli můžeme lítat.

Někdo se s obavami vyrovnává tak, že si je prostě nepřipouští. Nemyslí na problémy, aby je k sobě nepřivolal. Něco ho napadne, tak to prostě udělá.

To je v pořádku, ale já to mám trochu jinak. Pomáhá mi, když si všechny potenciální rizika uvědomím a pustím je k sobě. Připravím se na ně, jak nejlépe dovedu. Potom, co se s nimi vnitřně vyrovnám, nechám strachy odejít. V tu chvíli vím, že můžu začít.

Teď už si jenom pustit znělku z Trabantů, se kterou jsme zahájily každou naši cestu, a jet.

Kdybych věděla, jak moc mi to změní život, už bych se tolik nebála…

Hanka Sedláková
Milujeme cestování po vlastní ose, vymýšlení nejrůznějších outdoorových bláznivin a jejich následnou realizaci. Umíme dobře plánovat, ale ještě lépe improvizovat. Máme doma dvě malé neřízené střely a kolem sebe partu přátel, kterým už připadáme skoro normální. Rádi vám poradíme, dodáme odvahu nebo vás inspirujeme. Život je totiž krátký na to, abychom chodili jenom po vyšlapaných cestách. Více si o nás můžete přečíst tady
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Jak v klidu a pohodě přespat s dětmi v přírodě?

    Máte rádi dobrodružství, které nekončí večerkou? Chystáte se s dětmi přespat v přírodě? Přijďte si k nám pro inspiraci, podporu i pár rad :)

  • Nejnovější články
  • Kategorie
  • Potkáme se na Facebooku