Vyrovnat se s vlastním strachem a vyrazit – aneb jak jsem začala cestovat sama s dětmi

Je to zhruba rok a čtvrt, co jsem s holčičkama vyjela poprvé sama za hranice. Jestli se tedy Tatry počítají jako zahraničí. Každopádně to ale byl začátek naší velké letní dámské jízdy. Našeho soukromého roadtripu, který jsem si pojmenovala Tour de Rakousko-Uhersko v rámci kterého jsme s přestávkami procestovaly několik zemí.

Co bylo na cestování o samotě s dětmi to nejlepší? Když pominu, že to bylo občas náročné (každý rodič si to asi umí představit), tak na tom bylo skvělé snad úplně všechno  Dneska už můžu s klidným svědomím říct, že se nám to zvrtlo. To, co měl původně být obyčejný výlet do Tater, dalo našim životům úplně nový směr a grády a nejspíš bych ani nenabrala tolik zkušeností a nezačala psát tenhle blog, kdyby se to nestalo.

A co bylo pro mě na našem způsobu cestování to nejtěžší? Ustát řeči okolí. Vyrovnat se s vlastním strachem. Prostě začít…

Proč jsme cestovaly samy?

Jirka musel odjet na dlouhou pracovní cestu do zahraničí. Ta cesta trvala sedm měsíců. Anežce bylo tehdy půl roku a Helence tři a půl.

A tak jsme zůstaly samy doma a statečně se praly s horou každodenních povinností. Na začátku se to docela dalo. Relativně. Na konci dne bylo všechno jakžtakž hotové. Jenže já jsem po čase cítila, že padám na pusu a na holčičky mám daleko méně času a energie, než bych chtěla.

Dny se slily v nekonečný seznam drobných povinností, které bylo potřeba odškrtat. S takhle malými dětmi se každá z nich protáhne na mnohem déle, než by bylo příjemné. A když jsem z toho kola občas zkusila vyskočit a řekla jsem si: „Tak, dneska toho postíhám co nejvíc a zítra si uděláme pohodu – budeme mít klid a čas na sebe,“ hned další den jsem zjistila, že těch zbytečných drobných starostí vůbec neubylo, spíš se sypou pořád nové.

Ne, že by se to nedalo zvládnout. Ale neměla jsem z toho žádnou radost. Nedávalo mi to smysl. Tohle je všechno? O tom má ten život být? Má už naše společnost tak pohodlný život, že si ho sama musí zbytečně komplikovat?

Samozřejmě, že jsme si občas dělaly i výlety po okolí a trávily čas s přáteli. Bylo to skvělé. Ale doma jsme do toho maratonu zase naskočily. Byla jsem křeček v běhacím kolečku. A holčičky to vnímaly.

Spásná myšlenka

A tak mě napadlo: „Ok, jsem unavená, a to jsme doma. Tak co kdybych zkusila být unavená někde jinde, třeba s výhledem na Tatry?“

Musíme s cestováním čekat na Jirku, nebo až si někdo udělá v létě čas nás někam „vyvézt“? Všem nám to uteče rychleji, když budeme sebe a na dálku i Jirku zásobovat zážitky a pozitivní náladou. Vlastně to můžeme dělat tak trochu i na Jirkovu počest, když tu s námi nemůže být…

Náš výhled na Tatry, kvůli kterému mi stálo za to být unavená někde jinde.-)

Někdy je lepší držet jazyk za zuby…

Nejdřív jsem tedy zkoušela sehnat nějaké parťáky na cestování. Ale kdo by v dubnu plýtval volnem? Navíc s osamělou matkou a dvěma potenciálně uřvanýma dětma (které se nakonec ukázaly být na cestách mnohem hodnější, než doma)?

A tak jsem občas tak trochu nahlas zauvažovala, že bych někam jela s dětmi sama. A to byl hned oheň na střeše! Bulvárními zprávami a hollywoodskými filmy oblbnuté okolí totiž ví nejlépe, jak vás namotivovat. Nejčastější „dobře míněné rady“, které jsem si vyslechla, bych shrnula do několika základních kategorií:

Kam s bubákama?

Nechápejte mě prosím špatně. Určitě neberu na lehkou váhu, když se mě někdo snaží varovat. A vím, že nám to blízcí (i lidi, kterým do toho vlastně vůbec nic není) většinou říkají v dobré víře. Je tady ale jedno ALE…

Záleží totiž na tom, kdo a proč vás právě straší. Jestli je to člověk, který je dobře informovaný a jeho slovo má váhu, nebo je to někdo, kdo jen vykřikuje do větru, že něco nejde, protože by se do toho sám nikdy nepustil. Když někdo řekne: „Podívej, byl jsem tam, není to dobrý nápad z toho a toho důvodu,“ má to úplně jinou váhu, než když na vás někdo křičí, že to nemůžete udělat, protože prostě proto.

Myslím, že cestovat s dětmi je dneska úplně normální věc a dělá to spousta lidí. Oproti „bezdětnému“ cestování je tady ale něco navíc. Zodpovídáme totiž nejen za sebe, ale i za děti, které nám bezvýhradně věří. Už to nás nutí brát věci extra zodpovědně a spoustu věcí si srovnat v hlavě předem. Nepotřebujeme na sebe brát ještě strachy někoho jiného. Neptejme se slepic, jestli můžeme lítat.

Někdo se s obavami vyrovnává tak, že si je prostě nepřipouští. Nemyslí na problémy, aby je k sobě nepřivolal. Něco ho napadne, tak to prostě udělá.

To je v pořádku, ale já to mám trochu jinak. Pomáhá mi, když si všechny potenciální rizika uvědomím a pustím je k sobě. Připravím se na ně, jak nejlépe dovedu. Potom, co se s nimi vnitřně vyrovnám, nechám strachy odejít. V tu chvíli vím, že můžu začít.

Teď už si jenom pustit znělku z Trabantů, se kterou jsme zahájily každou naši cestu, a jet.

Kdybych věděla, jak moc mi to změní život, už bych se tolik nebála…