A co kdybychom neměly takovou kliku? + Spirála klidu

16.7. 2020Hanka Sedláková 0 Komentářů

V minulém článku jsem vám povyprávěla jeden náš trochu bláznivý zážitek při cestě vlakem z Budapešti k Balatonu, kdy nás adoptoval maďarský školní výlet a jenom díky jejich přátelství jsme nezůstaly v Székesfehérváru a nemusely tam čekat na noční vlak. A to i přesto, že jsme si s těma báječnýma holkama nerozuměly ani slovo… Pokud jste ho ještě nečetli, mrkněte na něj, ať víte, o co šlo.

Tenkrát to dopadlo skvěle. Mohlo to ale dopadnout i trochu jinak. Stejně ale věřím, že bych nějaké to řešení vždycky našla a taky by to nějak dopadlo. Vždycky to totiž nějak dopadne. A vy byste ho našli taky! Proč to píšu? Protože po minulém článku mi chodily zprávy, ze kterých jsem pochopila, že si někteří myslí, že by si nevěděli rady – díky za to, tento článek je odpověď!

Přitom by dohromady o nic nešlo – prostě nám ujel vlak a Maďarsko je bezpečná země. Samy s malými dětmi ale máme tendenci začít panikařit…

S největší pravděpodobností by nastala jedna ze dvou situací. Dostaneme se k nim a trochu to rozebereme…

Rozum nebo intuice? Obojí!

Měly jsme víc štěstí než rozumu? Možná. Ale kdybych v tu chvíli poslechla rozum a rozhodla se nezariskovat, tak bychom opravdu zůstaly pozdě večer v Székesfehérváru. Moje rozhodnutí ale vůbec nebylo tak bezhlavé, jak se teď možná zdá.

Ve vlaku jsem se těch „našich“ holek asi desetkrát zeptala, jestli skutečně jedou tam, kam máme namířeno my, a jestli taky přestupují v Székesfehérváru. Na to stačí i ta pantomima! Asi jsem s tím byla už otravná 😀 Zašla jsem se desetkrát zeptat i jejich učitelek – ty sice kývaly hlavou, ale rozumnější domluva s nimi nebyla. To je tak, když se my dospělí cítíme nejistí, protože neumíme cizí jazyk „dost dobře“, a tak se raději stáhneme, než abychom se nedejbože shodili… A pak to radši řešíte s dětma, které takové zábrany nemají .-)

Rozum se mi ale hodil v jinou chvíli. Na plné obrátky jsem ho (a taky strejdu Googla) roztáčela, když vlak z Budapešti nabíral zpoždění a mě začínalo být jasné, že během dvou minut, které nám zbývaly, na úplně cizím nádraží přestoupit asi nestihneme. A potom taky, když jsme s těma holkama, co neuměly ani slovo anglicky, naskočily do nějakého vlaku a nebyla jsem si na sto procent jistá, že jedeme správně.

Právě to totiž byly chvíle, kdy bylo potřeba zachovat chladnou hlavu a rychle vymyslet plán B. A klidně i C a D. Ještě ve vlaku jsem si proto dala v hlavě dohromady hned několik možností. Tu nejlepší bych pak vybírala podle situace na místě.

Situace č. 1: Zůstaly jsme v Székesfehérváru

Dejme tomu, že jsme zůstaly v Székesfehérváru. Náš školní výlet se rozběhl bůhví kam, ale my jsme se rozhodly, že nebudeme riskovat a že za nimi nepoběžíme. Teď stojím s dětma sama na opuštěném nástupišti a venku se pomalu stmívá…

Székesfehérvár… už to slovo zní dost děsivě 😀 Ale když se to tak vezme, v maďarštině zní děsivě úplně všecko. Tak se tím nenecháme rozhodit a podíváme se do mapy. Jsme asi půl hodiny jízdy autem od našeho „domova“. To už tak děsivě nevypadá! Tak hlavu vzhůru a pojďme se z toho nějak dostat.

Nejdřív si půjdeme najít to správné nástupiště. Podíváme se i na ceduli, jestli náš příští vlak někde nenabírá zpoždění. A protože máme dost času, můžeme se porozhlédnout i po nádraží – zjistíme, kde co je a jestli si můžeme někam sednout. Nejlépe na nějaké relativně příjemné a frekventované místo. Někde, kde nebudeme úplně sami, ale zase se tam příliš neshlukují lidi.
Naše děti jsou ještě malé (holky tenkrát měly necelé 4 a necelý 1 rok), i tak se jim ale pokaždé snažím v klidu vysvětlit, co se právě děje. „Ujel nám vlak, tak teď musíme buď počkat na další, nebo vymyslíme něco jiného.“ Možná je trochu uklidní, klid budou mít trochu přehled o situaci. Budou mít taky o něco lepší motivaci s vámi spolupracovat.
Nedávejte to ale sobě ani dětem za vinu (i kdyby to byla pravda). Hádky a stres teď nikomu nepomůžou. V tuto chvíli se z toho potřebujeme společně dostat, ne ukázat prstem na viníka. Co se stalo, co jsme mohli udělat lépe a jaké si z toho vezmeme ponaučení – to probereme až doma.
Teď se v klidu zamyslete. Jak se na tom nádraží cítíte? Je to v pohodě nebo se kolem potloukají nějaká individua? Je mezi lidmi cítit nějaké napětí? Pokud se vám něco nezdá a máte špatný pocit, věřte svojí intuici a odejděte.

A co kdybychom odtud odešly a nechtěly se vracet? Nebo nám už žádný další vlak nejel?

Tomu jsem se snažila předejít a nevybírat poslední vlak. Ale i to se může stát. Takže…
Už ve vlaku, když jsem to začínala tušit, jsem vytáhla telefon a nažhavila Google a mapy. Našla jsem si, jak ten Székesfehérvár vlastně vypadá, kde se „naše“ nádraží nachází a hlavně – co je v jeho okolí…
Proč se to snažím udělat už ve vlaku a nepočkám s tím, až vystoupíme? Protože na nádraží budu potřebovat hlídat děti i svoje věci, hledat nástupiště a rozhlížet se kolem. Nejspíš ten telefon budu muset občas vytáhnout, bude ale lepší to omezit.
Výborně! Dívám se do mapy a vidím, že asi kilometr od vlakového nádraží je autobusák. Ještě by nám mohlo něco jet. Taky je tady několik restaurací, dokonce s dobrým hodnocením. Našla jsem i hotely, kde by se při nejhorším dalo ubytovat (zrovna v Székesfeherváru, a ještě mimo sezonu, určitě nebude narváno a někam se vlezeme).
Když se rozhodneme počkat v nějaké restauraci, tak si tam dáme něco dobrého (a rovnou zaplatíme, ať potom zbytečně nespěcháme, kdyby obsluha byla pomalejší). Sice preferujeme zdravé jídlo, ale tentokrát si klidně dáme třeba palačinky. Energii ještě budeme potřebovat. A psychickou pohodu taky. Možná si děti nakonec ten den zapamatují jako „den, kdy jsme si večer mohli dát palačinky se zmrzlinou“, a ne jako „den, kdy jsme byli ztracení v cizím městě“.-)
Mám ale ještě jedno eso v rukávu. Když cestuju sama, hledám si nejraději ubytování přes AirBnB. A vybírám si ubytování především podle člověka (více to popíšu v mém eBooku o bezpečnostních opatřeních na cestách, na kterém už pracuju).

Pokud totiž máte kvalitního člověka, můžete mu zavolat. Jestli má děti, nejspíš má i autosedačky. Jestli dobře vychází s lidmi, určitě bude znát někoho, kdo by pro vás mohl přijet, pokud pro vás nezvládne přijet sám. A určitě není chyba, když mu o nějakém delším výletu řeknete předem. Třeba bude i počítat s tím, že se ztratíte…

A nebojte, na AirBnB na sebe navzájem píšete hodnocení. Ten člověk dobře ví, že když vám pomůže, dostane od vás jedno velké veřejné plus, zatímco když vás v tom nechá, pošlete mu jedno velké veřejné mínus…

Je taky dobré mít doma někoho, komu se pravidelně ozýváte. Tím ale nemyslím, že mu budete v panice volat a on nebude vědět, jak vám má na dálku pomoct. Jaký člověk by to měl být, co by měl dělat a proč je to důležité, o tom se taky více rozepíšu v eBooku.

Situace č. 2: Přestoupily jsme a jedeme ve špatném vlaku.

Pokusíme se zjistit, kam vlak jede. Pokud se s místními nedomluvíme, v mnoha zemích bývá na okně štítek s výčtem zastávek jako u nás. Někdy jména zastávek běží na světelné tabuli u stropu. Každopádně, průvodčí je náš člověk. Ten by měl stoprocentně vědět, kam vlak jede.
Jedna z možností je vystoupit v nějakém větším nebo ne moc vzdáleném městě, kde je teoreticky možnost se ubytovat, ptát se lidí, nebo se odtud nějak dostat. Potom postupujeme podle bodů, které jsme si popsali u Situace č. 1.
Ale pořád tady máme ten školní výlet! Sice se moc nedorozumíme, ale pořád jsou to lidi, kteří už nás aspoň trochu znají a jsou na naší straně. Takže druhá možnost je, že se jich prostě budeme držet až do konce. Oni přece nejedou do jámy pekelné, jedou domů!
A až vystoupí z vlaku, tak na ně na nástupišti určitě budou čekat jejich rodiče! To by v tom byl čert, aby ani jeden z nich nemluvil anglicky. Někdo z nich určitě dokáže poradit nebo pomoct. Nebo se zmatených cizinců – zvlášť s malými dětmi - rovnou ujme…

Ať už se rozhodnete jakkoli (třeba i úplně jinak než já), nejlepší je zůstat nad věcí. Snažit se zůstat v klidu. Zhluboka se nadechnout a přemýšlet. Většina situací opravdu má nějaké řešení, i když ho třeba zrovna nevidíme.

Nebojte se mluvit s lidmi, ptát se, požádat o pomoct. Zůstaňte slušní, snažte se vystupovat příjemně a přirozeně a mluvit klidně a zřetelně. Když budete rozčílení a vynervovaní, můžou se vás polekat a snažit se z kontaktu s vámi vyvázat. Představte si, jak byste reagovali vy, kdyby se k vám v noci na nádraží z ničeho nic přihnal cizí člověk a začal ječet a vyšilovat. Když ale naopak uvidí, že jste úplně normální a slušní lidi a jenom zrovna potřebujete s něčím pomoct, pravděpodobnost, že s vámi někdo začne mluvit, bude mnohem vyšší.

Pamatujte, že když nejde o život, jde o houby. A většina našich obav se nikdy nenaplní. Mně třeba pomáhá, když si uvědomím, že jednou to všechno bude za mnou a možná se tomu budu i smát (už aby to bylo, že). Hlavu vzhůru, nebudete první ani poslední, kdo někdy někde zakufroval!

A co jsem to v titulku říkala o té spirále?

Spirála klidu

Jak to funguje? Jednoduše!

Dostanu se do nějaké stresové situace, ale rozhodnu se, že radši zkusím zůstat v klidu. Děti vidí, že jsem v klidu a jsou taky v klidu. Já vidím, že jsou děti v klidu, a to mi dává ještě větší klid. A tak dále .-)

Doma si pak klidně dám tu čokoládu nebo panáka a zasměju se sama sobě nebo si pobrečím, abych ten nahromaděný stres dostala ze sebe a mohla ho nechat odejít. I to je důležité. Zvlášť pro nás holky.

Nejhorší je stejně smrt z vyplašení .-)

Hanka Sedláková

Milujeme cestování po vlastní ose, vymýšlení nejrůznějších outdoorových bláznivin a jejich následnou realizaci. Umíme dobře plánovat, ale ještě lépe improvizovat. Máme doma dvě malé neřízené střely a kolem sebe partu přátel, kterým už připadáme skoro normální. Rádi vám poradíme, dodáme odvahu nebo vás inspirujeme. Život je totiž krátký na to, abychom chodili jenom po vyšlapaných cestách. Více si o nás můžete přečíst tady

Podobné články